Nechápala jsi to, řekl ti, že tě miluje, ale pak bez vysvětlení odešel. Prostě jen tak, aniž by se rozloučil nebo aspoň něco řekl, sebral svoje hybridy a odešli z města. Seděla jsi zrovna u Caroline, kde byla i Elena a Bonnie a smutně hleděla z okna. Neměla jsi náladu bavit se s nimi a rozebírat tohle téma. Stále tě to tolik bolelo. Jen stěží jsi zadržovala slzy....
„Promiň, že to říkám, ale je dobře, že odešel. Aspoň už budem mít klid,“ řekla Car po chvíli ticha.
„V tomhle s Caroline souhlasím, Klaus toho hodně napáchal a nikomu chybět nebude,“ dodala Elena.
Bonnie se na tebe jen soucitně podívala a nic neříkala. Jenže do tebe jakoby ty dvě zabodly nůž.
„Vy dvě byste měli držet jazyk za zuby. Nic nevíte, nic. Pokaždé, když se něco stalo, hodili jste to na Klause. Vždycky za všechno mohl Klaus. Ano, velký, zlý hybrid, proč to nehodit na něj. Však ono se to nějak vstřebá, že. Ale ani jedna vás ho pořádně nepoznala, nedali jste mu šanci, aby ukázal, že má i tu dobrou stránku. V čem jste vy dvě lepší než on, hm? V čem? Taky vás ovládá touha zabíjet. Ty Car, když ti nadbíhal, když tě zachránil, jak ses mu odvděčila? Nijak. A ty Eleno…radši mlčím. Vážně byste se měly obě zamyslet nad tím, co jste teď řekly, protože je fakt, že ani jedna jste ho pořádně neznala, ani jedna z vás neví jaký je Klaus Mikaelson doopravdy. Takže si nechte ty svoje řeči. A co víc, nechte na pokoji i mě,“ vychrlila jsi ze sebe všechen vztek a podívala se na ty dvě, které na tebe němě zíraly s otevřenou pusou.
Rychle jsi vstala, vzala si svoje věci a odešla dřív, než stačily něco říct. Stále jsi zuřila, ale vlastně už ani nevíš z jakého důvodu. Jestli kvůli tomu co řekly ty dvě nebo proto, že odešel. Měla si všeho dost, chtěla jsi křičet, utéct, schovat se, neexistovat. Šla jsi pořád dál a dál až jsi nakonec skončila na lavičce v parku. Sedla sis, schovala tvář do dlaní a rozplakala se. Bylo ti to jedno. Prostě jsi jen chtěla dostat to ze sebe pryč. Tolik ti chyběl. Byla jsi tak zabraná do vzpomínek, že sis ani nevšimla, že si někdo k tobě sednul.
„Prosím, neplakej,“ řekl, tobě známý hlas.
Zvedla jsi uplakanou tvář a přes slzy se podívala na něj.
„Jak jsi jen mohl, jak jsi mohl jen tak odejít,“ znova jsi začala plakat.
Klaus si tě k sobě přivinul.
„Omlouvám se, chtěl jsem tě jen chránit, nic víc. Moc dobře víš, kdo jsem. Mám plno nepřátel, dokonce i tady a nechci, aby ti nějak ublížili, bylo těžké odejít, ale bylo to pro tvé dobro,“ šeptal, hladil tě po zádech a nakonec ti dal letmý polibek do vlasů.
„Pro mé dobro? To myslíš vážně? Takže mi řekneš, že mě miluješ a pak mě opustíš a to všechno pro mé dobro?“ nechápavě ses na něj podívala.
Nic neříkal, jen se na tebe díval.
„Tohle bolí víc, než cokoliv jiného,“ šeptla jsi a sklopila zrak.
„Promiň…“ řekl tichým hlasem.
„Neměl ses už vracet…ubližuješ mi tím ještě víc,“ řekla jsi po chvíli, vstala jsi a dala se pomalu na odchod.
Zase ses rozplakala. Najednou se zjevil přímo před tebou.
„Jenže já se vrátit chtěl.“
„Proč?“
„Když jsem odešel, nebyl den, kdybych na tebe nemyslel, strašně jsi mi chyběla a já si pak uvědomil, že jsem udělal hroznou blbost. Opustit tě byla ta nejhorší věc za posledních tisíc let. Nakonec mi došlo, že prostě bez tebe nemůžu být. Jsi jediná, kdo mi věří, kdo mě doopravdy poznal a ví, že nejsem až tak špatný,“ poslední slova skoro šeptal.
„Tak jsem se rozhodl, že si pro tebe přijdu, jen doufám, že mě ještě budeš chtít,“ dodal a s úsměvem jaký umí jen on, se na tebe podíval pohledem malého štěňátka.
„Tebe? Vždycky,“ pousmála ses a lehce ho políbila.
„Mrzí mě to, lásko,“ něžně tě objal.
Svou hlavu sis přitiskla na jeho hruď a přivřela jsi oči.
„Zapomeňme na to.“
Jen přikývl a zase se usmál. Byl tak k sežrání, když nasadil ten svůj úsměv. Nešlo mu odolat.
„A zůstaneš teda?“ Zeptala ses ho.
„Ne, nezůstanu. Ani ty. Půjdeš semnou,“ pohladil tě po tváři a utřel zbytky slz.
Najednou tvoje srdíčko divoce poskočilo radostí.
„Kamkoliv,“ šeptla jsi a vrhla ses mu kolem krku.
Začala jsi ho něžně líbat, nakonec se z něžných staly vášnivé polibky plné lásky. Zase jsi měla důvod být šťastná. On tě miloval. Vrátil se pro tebe. Jako jediné ti ukázal svou skrytou tvář, tu tvář, která ho neznázorňovala jako zloducha, ale jako dobrého člověka, který si tvou lásku zaslouží. A to teď bylo jediné, co tě zajímalo.
„Promiň, že to říkám, ale je dobře, že odešel. Aspoň už budem mít klid,“ řekla Car po chvíli ticha.
„V tomhle s Caroline souhlasím, Klaus toho hodně napáchal a nikomu chybět nebude,“ dodala Elena.
Bonnie se na tebe jen soucitně podívala a nic neříkala. Jenže do tebe jakoby ty dvě zabodly nůž.
„Vy dvě byste měli držet jazyk za zuby. Nic nevíte, nic. Pokaždé, když se něco stalo, hodili jste to na Klause. Vždycky za všechno mohl Klaus. Ano, velký, zlý hybrid, proč to nehodit na něj. Však ono se to nějak vstřebá, že. Ale ani jedna vás ho pořádně nepoznala, nedali jste mu šanci, aby ukázal, že má i tu dobrou stránku. V čem jste vy dvě lepší než on, hm? V čem? Taky vás ovládá touha zabíjet. Ty Car, když ti nadbíhal, když tě zachránil, jak ses mu odvděčila? Nijak. A ty Eleno…radši mlčím. Vážně byste se měly obě zamyslet nad tím, co jste teď řekly, protože je fakt, že ani jedna jste ho pořádně neznala, ani jedna z vás neví jaký je Klaus Mikaelson doopravdy. Takže si nechte ty svoje řeči. A co víc, nechte na pokoji i mě,“ vychrlila jsi ze sebe všechen vztek a podívala se na ty dvě, které na tebe němě zíraly s otevřenou pusou.
Rychle jsi vstala, vzala si svoje věci a odešla dřív, než stačily něco říct. Stále jsi zuřila, ale vlastně už ani nevíš z jakého důvodu. Jestli kvůli tomu co řekly ty dvě nebo proto, že odešel. Měla si všeho dost, chtěla jsi křičet, utéct, schovat se, neexistovat. Šla jsi pořád dál a dál až jsi nakonec skončila na lavičce v parku. Sedla sis, schovala tvář do dlaní a rozplakala se. Bylo ti to jedno. Prostě jsi jen chtěla dostat to ze sebe pryč. Tolik ti chyběl. Byla jsi tak zabraná do vzpomínek, že sis ani nevšimla, že si někdo k tobě sednul.
„Prosím, neplakej,“ řekl, tobě známý hlas.
Zvedla jsi uplakanou tvář a přes slzy se podívala na něj.
„Jak jsi jen mohl, jak jsi mohl jen tak odejít,“ znova jsi začala plakat.
Klaus si tě k sobě přivinul.
„Omlouvám se, chtěl jsem tě jen chránit, nic víc. Moc dobře víš, kdo jsem. Mám plno nepřátel, dokonce i tady a nechci, aby ti nějak ublížili, bylo těžké odejít, ale bylo to pro tvé dobro,“ šeptal, hladil tě po zádech a nakonec ti dal letmý polibek do vlasů.
„Pro mé dobro? To myslíš vážně? Takže mi řekneš, že mě miluješ a pak mě opustíš a to všechno pro mé dobro?“ nechápavě ses na něj podívala.
Nic neříkal, jen se na tebe díval.
„Tohle bolí víc, než cokoliv jiného,“ šeptla jsi a sklopila zrak.
„Promiň…“ řekl tichým hlasem.
„Neměl ses už vracet…ubližuješ mi tím ještě víc,“ řekla jsi po chvíli, vstala jsi a dala se pomalu na odchod.
Zase ses rozplakala. Najednou se zjevil přímo před tebou.
„Jenže já se vrátit chtěl.“
„Proč?“
„Když jsem odešel, nebyl den, kdybych na tebe nemyslel, strašně jsi mi chyběla a já si pak uvědomil, že jsem udělal hroznou blbost. Opustit tě byla ta nejhorší věc za posledních tisíc let. Nakonec mi došlo, že prostě bez tebe nemůžu být. Jsi jediná, kdo mi věří, kdo mě doopravdy poznal a ví, že nejsem až tak špatný,“ poslední slova skoro šeptal.
„Tak jsem se rozhodl, že si pro tebe přijdu, jen doufám, že mě ještě budeš chtít,“ dodal a s úsměvem jaký umí jen on, se na tebe podíval pohledem malého štěňátka.
„Tebe? Vždycky,“ pousmála ses a lehce ho políbila.
„Mrzí mě to, lásko,“ něžně tě objal.
Svou hlavu sis přitiskla na jeho hruď a přivřela jsi oči.
„Zapomeňme na to.“
Jen přikývl a zase se usmál. Byl tak k sežrání, když nasadil ten svůj úsměv. Nešlo mu odolat.
„A zůstaneš teda?“ Zeptala ses ho.
„Ne, nezůstanu. Ani ty. Půjdeš semnou,“ pohladil tě po tváři a utřel zbytky slz.
Najednou tvoje srdíčko divoce poskočilo radostí.
„Kamkoliv,“ šeptla jsi a vrhla ses mu kolem krku.
Začala jsi ho něžně líbat, nakonec se z něžných staly vášnivé polibky plné lásky. Zase jsi měla důvod být šťastná. On tě miloval. Vrátil se pro tebe. Jako jediné ti ukázal svou skrytou tvář, tu tvář, která ho neznázorňovala jako zloducha, ale jako dobrého člověka, který si tvou lásku zaslouží. A to teď bylo jediné, co tě zajímalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat